Gymnázium Septima A: Otázky a odpovědi
- Kolik je na vaší škole (myslím všechny obory) žen?
Na teologické fakultě v Olomouci studuje celkem asi 1200 studentů. Z toho jen asi polovina na oborech zaměřených teologicky, druhá polovina v oborech zaměřených spíše na sociální práci. Velmi zhruba odhaduji, že na teologii tvoří zhruba polovinu studentů ženy, na sociální práci to bude nejspíše ještě o něco více, ale nemám k dispozici konkrétní čísla.
- Co si myslíte o T. Halíkovi?
Vážíme si T. Halíka, rozvíjí vlohy, které od Boha dostal pro dobro ostatních lidí. Tomáš Halík dokáže velmi citlivě oslovit i lidi, kteří jsou v hledání Boha velmi opatrní až plaší (on sám používá termín plachá zbožnost). Z jeho knih je cítit pokora i schopnost zevrubně a kriticky přemýšlet o mnoha aktuálních otázkách a bránit se přejímání myšlenkových stereotypů. Díky Bohu za to, že máme v Česku takové vysokoškolské učitele.
- Nebojíte se života bez vztahů, sexu?
V kněžském životě je mnoho vztahů s lidmi, nebojíme se samoty. Kněz není nikdy sám, je s ním Bůh, který je absolutně věrný. Je-li kněz věrný Božímu povolání, Bůh se mu dává poznat Svojí přítomností v jeho životě. Sexualitu vnímáme jako smysluplnou v manželství, svobodně se rozhodujeme neženit se. Nezakrýváme skutečnost určité náročnosti celibátu, ale věříme, že Bůh nám dává dostatek příležitostí prožívat radostný život i v celibátu. Je to příležitost pro ctnost sebeovládání, dát našemu duchu možnost být svobodný pro Boha a tak i pro lidi, které nám pošle do cesty.
- Tyto přednášky asi nejsou z vaší vlastní iniciativy, proč jste se rozhodli na ně jít a jak se cítíte před námi?
Někteří (např. Jarda Hraba) se na tyto přednášky těšili už rok předem. Jsou v našich osnovách, ale konkrétní podobu si každá přednášková skupinka určovala sama. Takže naší vlastní iniciativy bylo v přípravě docela dost. Chtěli jsme k vám přijít a proto jsme přišli. Jsme rádi, že můžeme svědčit o Bohu, o Kristu a o tom, jak Bůh jednal v našem životě. Někteří z nás se domnívají, že dokonce máte právo od nás toto svědectví slyšet. Před vámi jsme se cítili skvěle (přestože někteří přitom měli občas trochu trému :-) a bylo nám s vámi dobře, díky. Nešlo nám o to prezentovat sami sebe. Chtěli jsme projevit snahu, dát Vám možnost naším prostřednictvím poznat Boha takového, jak sám sebe zjevil v Ježíši Kristu. Nebát se poukázat na svojí hříšnost a potřebu odpuštění, aby bylo zjeveno Boží milosrdenství, jsme pociťovali jako osvobozující.
- Vzdáváte se tímto milostného života? Proč? Nestačilo by být pouze křesťanem?
Pro křesťana je normální bavit se s Bohem. A tento Bůh nás osobně pozval k tomu, abychom se stali kněžími. Věříme, že Bůh povolává každého člověka k životu v lásce. U velké většiny lidí má toto povolání podobu života v manželství. Pro kněze je povolání k lásce naplňováno v přátelské lásce k lidem a v úzkém intimním vztahu k Bohu. Zříkáme se sice manželství, ale získáváme možnost věnovat více svého času přátelské lásce k lidem.
- Jaký byl váš největší prohřešek?
Myslím, že je rozumné o určitých, třeba hodně osobních věcech veřejně nemluvit, zvlášť když jejich sdělení by k ničemu dobrému nepřispělo, ale pouze by se uspokojila bezdůvodná zvědavost.
- Jardo, proč jste nešetřil a nešel raději na internet?
Na internet jsem neměl přístup. Pornografie na internetu je opravdu problém, protože její snadná dostupnost dost znesnadňuje dostat se z její závislosti.
- Jardo, stane se Vám ještě teď, že se na lidi díváte jako na sexuální objekty?
Ne. Pornografie činí člověka necitlivým pro vnímání citových potřeb druhých lidí. Toto je zranění, které působí - důsledek hříchu. Po vysvobození z uvedené závislosti, mě Bůh uzdravil i v tomto směru. Nedívám se na lidi jako na sexuální objekty, ale jako na osobnosti, jako na Boží děti, které mají tomu odpovídající důstojnost.
- Jirko, nepřivedla vás ke křesťanství z určitého podílu práce s postiženými.
Ke křesťanství jsem byl veden od malička rodiči a sourozenci, takže práce s mentálně a tělesně postiženými mně spíše vedla k otázkám, proč se někdo narodí zdravý a někdo ne. Jaká je v tom spravedlnost. Práce s těmi lidmi - říkali jsme jim spíše děti, i když mnozí z nich byli starší než já - mně přivedla na myšlenku, že oni tu mají své místo a musí být v naší společnosti právě kvůli nám. Abychom si sami uvědomovali, že všechno co máme, i to mentální zdraví, že to je veliký dar. Ale nejen to. To by bylo málo. Ty děti nás mohou i o ledasčems poučit. Jsou bezelstné, důvěřivé a umí se radovat z tak obyčejných věcí, jako je třeba možnost jít na procházku, nebo každodenní koupání. Přesvědčily mne o tom, že každý člověk, ať má jakýkoli handicap, patří do této společnosti a úkolem společnosti je umožnit mu žít. Jen taková společnost bude zdravá a bude prosperovat - tedy nejen ekonomicky, ale i duševně.
- Proč je tak důležité chození do kostela, nestačí pouze osobní víra?
Velmi pěkná a docela zásadní otázka. Vnímám skutečnost, že člověk není ostrovem sám o sobě, ale patří do společenství a to i ve víře. Chozením do kostela dáváme zároveň srozumitelně najevo lidem ve svém okolí, že je pro nás Bůh důležitý. Osobně beru možnost být v katolické církvi, jako příležitost nechat se obdarovat vztahy s druhými lidmi. Věřím, aniž bych se tím chtěl nějak chlubit, že právě díky společenství Církve mohu i já svojí přítomností obdarovat druhé. Církev je přirozené místo shromažďování lidí s podobným pohledem na svět. Společenství církve poskytuje člověku oporu i v obtížných životních situacích, kdy je vhodné, aby se neomezovalo jen na „chození na mši“, ale aby se lidé také podporovali přímluvnými modlitbami, návštěvami a další pomocí i mimo „prostor kostela“. V rozhovorech ve společenství věřících a při poslechu kázání kněze také dostává křesťan podněty k tomu, aby odhalil případné úchylky své víry, které by časem mohly přerůst do nezdravých extrémů, fanatismu apod.
Pro toho, kdo pochopil a vnitřně přijal obsah mše svaté je chození do kostela (na mši) přirozenou samozřejmostí, vyrůstající právě z jeho osobní víry, z jeho zážitků v osobním vztahu s Bohem. A nemusí ho k tomu nikdo přemlouvat, často spíše sám hledá příležitost zúčastnit se mše i jindy než jen v neděli. Pokud někdo chodí do kostela spíše ze zvyku (nebo třeba aby udělal radost rodičům či prarodičům), tak to samozřejmě není úplně ideální motivace. Ideální motivací je touha, vnitřní potřeba, která vyrůstá právě z osobní víry, z toho, že daný člověk prožívá Boží blízkost ve svém vlastním životě.
- K tomu co říkal Jarda: Nevyšlo by nastejno, kdyby místo kostela šel k psychologovi apod.? To, že šel do kostela bylo kvůli tomu, že on sám tam chtěl jít a sám začal věřit, ale ne sám v sebe, ale v Boha? Mně to připadá, jako by své problémy házel na Boha, že on mu odpustí, ale nemělo to spíše být tak, aby se člověk spoléhal sám na sebe a hlavně sobě se naučil odpouštět?
Dobrá otázka. V mojí závislosti jsem vnímal, že sám si nejsem schopen pomoci. Jsou určité okamžiky v životě, kdy člověk pocítí, že potřebuje pomoci, buď od druhých lidí, nebo od Boha, např. v nemoci, v umírání, bídě, nebo právě v závislosti. Bůh stvořil každého člověka ke své podobě, jako svůj obraz. Tato obraznost je ve schopnosti milovat a touze být milován, mimo jiné. Uvědomil jsem si, že jsem urážel Boha právě prostřednictvím lidí, ke kterým jsem se špatně choval. Urážel jsem Boha v nich, v lidech které Bůh miluje nepodmíněnou láskou, stejně jako mě. Proto jsem se rozhodl požádat Boha o odpuštění a usmířit se s ním. Chtěl jsem se usmířit s Tím koho jsem v posledku urážel . Samozřejmě, že jsem poprosil o odpuštění i konkrétní jednotlivce. Naučit se odpouštět sám sobě, je dobré, ale když si uvědomujete, že jste urazil někoho dalšího, tak to nestačí. Co se týká jít k psychologovi se závislostí, je to dobrý nápad a určitě to doporučuji. V mém případě „ se mi otevřely oči „ a poznal jsem zlo, které mě činilo nesvobodným, díky Katolické Církvi a knězi, který se mi věnoval. Z Vašeho dotazu mám pocit, že se můžete domnívat, že víra v Boha je jakási osobní slabost, nebo útěk sám před sebou. Mohu Vám potvrdit, že opak je pravdou, Bůh chce svobodné lidi, odpovědné sami za sebe, ale i za ostatní. Bůh není konkurent mému já, ale přeje si, abych toto pravé já našel takové, jaké ho stvořil ve svém věčném plánu. Cesta kterou člověk má jít je pokora a vědomí, že není absolutně soběstačný.
V ideálním případě by se asi pomoc dobrého psychologa a dobrého kněze (pokud se k němu dotyčný člověk odhodlá jít) vzájemně doplňovaly. Ne každému závislému stačí pomoc psychologa či psychiatra. Jsou určité případy, kdy kněz dokáže pomoci pacientovi, s nímž si psychiatři neví rady. Působnost kněze jde totiž poněkud jiným směrem a o něco více do hloubky, k nejhlubším kořenům závislosti. Jindy zase mohou naopak knězi chybět znalosti psychologie a především z psychiatrie. Takže obecně ideální je asi spolupráce kněze i psychologa.
Příspěvky
Další otázky a odpovědi
16. 6. 2010
Formou komentářů zde můžete psát své dotazy. Co budeme vědět, rádi zodpovíme. Místo jména můžete do formuláře s dotazem uvádět svůj pseudonym.